A ještě jedna vzpomínka na Mladého chemika

Mladý chemik 2017

Aneb i chemie může být poutavá

Desátý ročník soutěže Mladý chemik. Jakkoli je zmínka o chemii pro mnohé odpuzující, jedná se o poutavou záležitost. Všechny ty úžasné a krásné vzorce, zákony… a což teprve čísla (!)

Soutěž je rozdělena do dvou částí – na soutěž jednotlivců a na soutěž projektů. Začněme těmi jednotlivci - byl to dlouhý čas, co jsme s tou chemií strávili… a snad ne promarněný.

U jednotlivců to bylo taktéž rozděleno do dvou částí – pokud bych použil rozdělení z chemické olympiády, bylo to na část teoretickou a část praktickou. A protože se všichni chtěli vyhnout přílišnému nepořádku a „přelidnění“, do té praktické části se nejdříve muselo postoupit z té předchozí. Brali jen nějakých třicet z něco kolem čtyř set škol -  a některé těch žáků měly i víc… zpočátku to pro nás vypadalo velice nadějně – po části teoretické jsme drželi pátou a jedenáctou příčku. Jak se to změnilo po druhé části, to jsme se měli dozvědět až patnáctého března. Do té doby měly proběhnout ještě prezentace projektů  - a o těch tu něco máme nyní.

Dnes, osmého února, je totiž předvádění týmových prací. Na jejich přípravu bylo času dost – začalo to v říjnu, kdy se zveřejnilo téma. Organická chemie. A teď si vyberte: pokus či pár slov o tématu – třeba o jeho historii. To jsme si vybrali my. Forma zpracování: pár scének uváděných dvojicí vypravěčů. Zní to suše, vím, proto jsme zvolili alespoň trochu poutavější název: Dějiny organické chemie aneb od náhody po proteiny.

Sraz v 6:50 v době vůbec nejtužší zimy na vlakovém nádraží. Přestože lidí má dojít nad deset, nezpozdí se ani jeden. Už to je malý zázrak. Cesta vlakem je dlouhá – okolo tří hodin – a až na jeden přestup nepřerušená. Najednou máme dost času na to, abychom si naposled přečetli texty, doučili se je či jen spali. Nakonec se ale neděje ani jedno z toho. Zatímco ostatní diskutují o svých i světových problémech, mlčí či klimbají, já myslím na to, co nás čeká. Prozatím bez nervozity – ta se dostaví až těsně před vystoupením, známe své lidi. Naplněn sebevědomím, že to máme dobré. Opravdu dobré – však jsme na tom pracovali skutečně už od toho října. Do limitu patnácti minut se vejdeme tak tak, ale jde to.

Po příjezdu do Pardubic vyrazíme přímo k budově SPŠCH, místu konání, kam se po jistých potížích s dopravou i dostaneme. Ne sice úplně včas, ale – nejdůležitější je přece zúčastnit se, že…

Přicházíme do tělocvičny, kde si jednotlivé týmy připravily takové velké poutací tabule na jejich program. To bylo povinné. Náš nápad byl dobrý – úžasná tabule a spousta věcí okolo – třeba aktivita „vytvořte si vlastní uhlovodík“. Štěstí, že jsme měli vůbec tu tabuli. Kolem jako supi kroužili členové hodnotící komise. Zastavili se všude, někde krátce, jinde déle. My jsme z těch nepoutavějších. Asi úplně nejlepší reklamu měla výroba čokolády. Opravdu krásné. Prý se jim pak ale moc nepovedlo to předvádění… Nikdo taky nemohl necítit pronikavý zápach nikotinu, což ale bylo u projektu o teplotní inverzi, ne o cigaretách. Drogám se ale stejně někdo věnoval – krom zmíněné čokolády ještě marihuana. Ta byla, na rozdíl o čokolády, bez ochutnávek…

Jako na všech podobných akcích přichází na řadu úmorný projev sponzorů – zdaleka nejnudnější část programu.

A nastává zlatý hřeb dne – prezence několikaměsíční práce. Dost dobře bylo zpracované jedno maňáskové divadlo, na druhou stranu, u jedné z následujících prezentací měl člověk pocit, že se jedná o jakousi kuchařku à la Láďa Hruška, či tak něco. A potom my. Jak už to tak bývá, byli jsme nervózní – nebo alespoň já – jako psi. Ztratilo se to. Možná to bylo tou hudbou, ale lépe to snad dopadnout nemohlo. Na ty poměry.

15. března přišlo pak slavnostní vyhlášení. Zase jednou předlouhá cesta do Pardubic, tentokrát jsme ale nezamířili do školy, jak bylo dříve naším zvykem, ale do jakéhosi „klubu“. Byl tam takový potemnělý sál, kde nám měli říct, jak moc špatně jsme skončili – opak byl pravdou… na začátku přišla už tradiční půlhodinka sponzorů, děkovačka všem, kteří zrovna byli po ruce, až jsme se konečně dostali k tomu zajímavějšímu: doprovodnému programu. Bylo tam opravdu špičkové taneční vystoupení, ale… Co se chemie týče, ta byla tentokrát jen tisíckrát zmíněná, atmosféra jí byla plná, ale krom nějakých žáků té školy za dveřmi sálu jí nikdo nepředváděl „na živo“. Pak přišlo samotné vyhlašování -  byly celkem čtyři kategorie: nejlepší škola, nejlepší kantor, nejlepší projekt a pak vyhlášení jednotlivců. Nu, co bychom vás tu napínali, na projektu jsme byli třetí (za naši skupinu), co se jednotlivců týká – jedenácté místo. Pak nám ale začalo štěstí přát: druhá nejlepší škola, druhý nejlepší kantor (považte: z nějakých 400 škol (!)… A mohli jsme odjet.

Inu, závěrem nezbývá mi než popřát naší milované škole hodně dalších úspěchů v oblasti chemie i do budoucna.

Martin Toman, 9. B